Trampování je českou specialitou, která ve světě nemá obdoby. Subkultura, která vznikla na základech dobrodružné literatury, amerických filmů a snění o nedosažitelné Americe. Vydejte se s námi po stopách prvních trampů. Popíšeme si nejdůležitější proměny trampingu a vývoj celého trampského hnutí od samého počátku až po současnost.
Slovo tramp pochází z angličtiny a v překladu jde o slovo označující tuláka. Jak plynul čas, začaly vznikat nové konkrétnější významy a vysvětlení toho, kdo to vlastně ten tramp je. V pozdější době slovníky označují trampy jako lidi, kteří se věnují pravidelnému víkendovému táboření a pobytu v přírodě. Na rozdíl od skautů jsou ale neorganizovaní a jejich výpravy jsou poněkud „volnějšího“ rázu.
Pokud se na tramping budeme dívat pouze jako na aktivitu, která souvisí s pobytem v přírodě, můžeme předpokládat, že ho provozovalo množství lidí bez toho, aniž by se za trampy sami označovali. Tramping se ale v průběhu časů měnil a postupně se dostával do podoby, v jaké ho známe dnes. Tramping se stal životním stylem, dnes bychom ho mohli označit za subkulturu, která má vlastní pravidla, slang, rituály a jedinečného ducha. Tramping úzce souvisí s únikem od civilizace, dobrodružstvím a přírodou, která pro mnohé symbolizovala svobodu, která jim v krátké, ale křivolaké historii byla několikrát upírána.
Pojďme se vydat ke kořenům
Za počátek československého trampingu se nejčastěji považuje vybudování první trampské osady Ztracená naděje ve svatojánských proudech na Vltavě. Tramping je úzce spojen s americkými filmy a dobrodružnou literaturou, takže není divu, že některé osady dostaly své jména právě podle oblíbených amerických filmů. Například osada Ztracené naděje byla pojmenována podle zlatokopecké osady, která se objevila ve snímku Červené eso.
První osadníci zde osadu založili někdy kolem roku 1918/1919. Osady možná existovaly již dříve, každopádně Ztracená naděje získala vůdčí roli, a tak se dodnes považuje za první trampskou osadu. V jejich počátcích byste tu ještě nenašli trampy v dnešním smyslu slova. Zpočátku se sem totiž sjížděli mladí chlapci, právě se vrátivší z první světové války. Ti tu po hrůzách prožitých ve válce hledali klid, odpočinek a zapomenutí na válečné útrapy. Nešlo tedy ještě o trampy, které si představíme dnes, ale spíše o skupiny kamarádů, kteří se toulali v okolí Vltavy.
Ztracenka se v průběhu roků stala jednou z nejvýznamnějších trampských osad. Bob Hurikán, historik trampingu, o ní napsal: „Osada ZTRACENÁ NADĚJE udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Byla a je vzorem toho, jak má vypadat osadní život. Zpočátku se u ohňů četly spisy K. Maye, Londona, později, zásluhou písničkářů, se zpívalo, dále se pořádaly nejrůznější zábavy; vždy plné těžko napodobitelné originality, ať se jednalo o divoký potlach, nebo o maškarní mumraj v lese, taneční věnečky pro změnu v "salónním obleku", opravdové cirkusy nebo improvizované kabarety.“
Trampské osady byly dříve pouze místem pro rozbití tábora. Až v průběhu let na jejich místě vyrostly první dřevěné sruby, které slouží jednotlivým osadám a jejich osadníkům až do dnešních dnů.
Tramping tak není pouze o výpravách do přírody, ale také o hudbě, sportování, literatuře a spoustě dalších aktivit, které si vzal tramping za své. Dnes tak můžeme obdivovat trampské písně, které mnohdy zlidověly, trampské básně nebo časopisy, které jednotlivé osady vydávaly. Nedílnou součástí trampingu jsou také potlachy, velké srazy trempů z osad napříč celou republikou. Na potlachu nechybí sváteční oheň, trampská hudba a přátelské posezení táhnoucí se mnohdy až do brzkých ranních hodin. Osady tak nevznikaly pouze na Vltavě, ale prakticky kdekoliv, kde se trempům zalíbilo. Stejně jako osady dostaly i řeky nová „dobrodružnější“ jména např. Vltava – Velká řeka, Sázava – Zlatá řeka nebo Kocába – Hadí řeka.
Divoké období
Výpravy do přírody a víkendové dobrodružství si nachází oblibu u čím dál tím většího množství lidí, a tak se tvoří stále více skupin „kamarádů“, kteří spolu vyrážejí obdivovat krásy naší krajiny. Veřejnost často tyto první trampy označovala jako „divoké skauty“, protože na rozdíl od klasických skautů odmítali organizovanou společnost, i když v lecčems sdíleli stejné hodnoty. Často tak na toto téma narážíme na nejrůznější karikatury a vtipy. Skauti naráží a odsuzují „morální rozvolněnost“ trampů, trampové zase organizované „vojáčkování“ skautů. I přes možnou nevraživost, bylo množství trampů členy skautských oddílů a samotní skauti posléze často utíkali k otevřenějšímu a svobodnějšímu trampování.
Ve 20. letech 20. století byl jedním z největších propagátorů trampingu Bob Hurikán (vlastním jménem Josef Peterka). Pomáhal zakládat jedny z prvních osad na řece Sázavě. Právě díky němu se dochovalo množství materiálů a informací o počátcích trampingu. Je autorem knihy Dějiny trampingu, kam zaznamenal jeho rozvoj, až na nepřátelské trampské osady, které ve svých spisech nezmínil, a tak upadly v zapomnění. Dalším zdrojem informací o trampských osadách byly jejich kroniky, kam se zaznamenávaly veškeré důležité události. Některé z osad si své kroniky vedou dodnes.
Americký vliv
Dalším milníkem v přerodu trampů do dnešní podoby, byla doba „kovbojská“. Do kinosálů se dostávaly americké filmy a k dostání bylo také množství dobrodružné literatury z divokého západu. Množství trampů se tak začalo stylizovat do svých oblíbených hrdinů, a tak se začaly hojně nosit kovbojské klobouky, strakaté košile, revolverová pouzdra, kožené boty a v neposlední řadě také sheriffské hvězdy. Ty se také staly odznakem vedoucích (sheriffů) jednotlivých osad. Osady, které byly dříve pouze pravidelně navštěvovaným místem, kde bylo možné rozbít tábor a rozdělat oheň, se začaly měnit na první sruby a chaty. Provizorní kuchyně a přístřešky pro spánek tak začaly nahrazovat plnohodnotné stavby. Trampové objevují krásy řek samotných, a nejen jejich okolí. Velkou váhu tak u trampů získává také vodácký sport.
Poetika divokého západu je trampům vlastní. Není tak divu, že se často stylizovali do kovbojů, indiánů a dalších hrdinů, které znali z oblíbených knih nebo filmů.
Hon na trampy
Okolo roku 1927 se tramping rozmáhá po celém území, a tak se dříve prázdné údolí řek plní trampy, ale také dalšími lidmi, kteří vyráží užívat přírody. Trampové tak vyrážejí mimo svá obvyklá stanoviště a hledají nová tábořiště. Trampové začínají vydávat vlastní tiskoviny a osadní časopisy. K trampingu bezesporu patří i sport. Ve 30. letech 20. století se mezi osadami pořádali různé turnaje, kterých se účastnilo nemálo sportovců, protože i v jejich řadách se nacházeli aktivní trampové. Například oblíbený sport nohejbal vznikl jako úplná novinka právě v prostředí jedné z trampských osad.
Velká rána pro všechny trampy přichází v roce 1931, kdy vchází v platnost tzv. Kubátův zákon. Jednalo se o vyhlášku, která defacto zakazovala tramping, rovněž zakazovala společné táboření osob různého pohlaví ve stanech, chatách nebo srubech. Jediné povolené táboření, bylo táboření rodinné. Pokuty pro trempy, kteří vyhlášku nedodržovali, se pohybovaly mezi 10 až 5000 korunami. Po vydání vyhlášky začali trampové protestovat. Velkou roli zde sehrály trampské časopisy Naše osady, Tramp a Unie trampských osad, jejichž zástupci tyto protesty organizovali. Největšího protestu se pak účastnilo neuvěřitelných 15 000 trampů. Stíhání trampů trvalo až do roku 1935, kdy byla vyhláška Nejvyšším soudem zrušena.
Hudba proti útlaku
Avšak moc dlouhou dobu si trampové svobodu užívat nemohli. Již v 50 letech se začala Státní bezpečnost zajímat o trampy a prováděla na jejich osady a srazy zátahy. Během zátahů jim zabavila kroniky, či vlaječky, které jim byly vráceny až s pádem komunistického režimu. Počátkem 60. let museli snášet šikanu a utlačování od komunistů. Trampové se ale nevzdali a dostalo se jim podpory například od Ladislava Smoljaka, který se snažil dostat tramping z tzv. šedé zóny.
Ačkoli to pro trampy nebylo lehké období, tak jim bylo stále do zpěvu a začal vznikat modernější proud trampské hudby. Jednou z tváří, která přispěla nejednou písní do trampského repertoáru byl Wabi Ryvola. Pod jeho perem vznikl nespočet písní, patří mezi ně například Země tří sluncí, Tak už mi má holka mává nebo píseň Zvláštní znamení, která se považuje za nepsanou hymnu českého trampingu. Po jeho boku byl vždy jeho bratr Miky, se kterým koncertoval a Wabiho písně od něj můžeme slyšet dodnes.
Paprsky naděje
S rokem 1970 přišla i normalizace, což přineslo československým trampům znovu pár paprsků naděje a malé množství jejich tak moc vytoužené svobody. Na přelomu 70. a 80. let se trampové sblížili s ekologickým hnutím a začali aktivněji pečovat o naši přírodu. Osady tak začaly pořádat hromadné akce s cílem poklidit v přírodě. V těchto letech začalo vycházet pár samizdatových časopisů např. Toulavec. Časopisy musely vycházet ilegálně, i když se v nich nic apolitického nepsalo. Tehdejší režim nesouhlasil ani se svobodomyslností, která byla trampům tak blízká.
Americká a kanadská příroda byla vždy snem všech trampů. Odkazují na ní nejen mnohé písně, ale také názvy řek a osad.
Mezi velkou zálibu trampů patří i hudba, jak už bylo zmiňováno. Trampové tak začali pořádat vlastní hudební festivaly. Tím nejznámějším je bezesporu Porta. Samotná přehlídka vznikla již v roce 1967 v Ústí nad Labem, ale ty nejslavnější Porty se konaly v letech 1988 a 1989. V Plzeňském areálu se během festivalu sešlo až 30 000 lidí.
Když se otevřela Amerika
Roku 1989 padl komunistický režim a s jeho pádem se trampům otevřely dveře do celého světa. Mnoho z nich se konečně dočkalo tolik vytoužené svobody. Konečně se mohli rozprchnout, kam chtěli a nikdo jim v tom nebránil. Konečně znovu pocítili volnost. Mnoho trampů se toho roku vydalo za hranice, kam se dlouhá léta nemohli podívat, jelikož ten náš malý československý les, kam se dříve chodili schovat, už jim byl malý.
Trampů za ta léta značně ubylo, ale i v dnešní době se zakládají nové trampské osady a záliba v trampingu se dědí z generace na generaci. I dnes se pořádají Potlachy, sice už nemají tak vysokou účast jako dříve, ale o to intenzivnější atmosféra tam vládne. Staří trampové na srazech vypráví, jak začínali s trampingem, jaké to bylo, když spolu mezi osadami soutěžili, jak hřál oheň u jejich srubu, jak balili svou usárnu, a jak utíkali před režimem do lesů za svobodou, volností, kamarády a trampingem samotným.
- David Lekeš
- David se rád toulá a prozkoumává taje české krajiny. Zajímá se o bushcraft, survival a nedá dopustit na chvíle strávené v přírodě. Ve volných chvílích se věnuje airsoftu, hře na kytaru a historii českého trampingu. Pro magazín vytváří články o všem, co se týká outdooru a pobytu v přírodě.
Přejít do magazínu