Umrznutí k smrti. Úpal. Nesnesitelně bolestivé žahnutí medúzou, která člověka zabije za méně než minutu. Po napsání kultovního příběhu z roku 1997 Frozen Alive, se Peter Stark stal expertem na to, jaké to je, zemřít v divočině.
Proč se lidé tak zajímají o četbu o smrti v divočině?
„Když se váš džíp líně roztočí po horské silnici a narazí do sněhové pokrývky, nemusíte se ihned bát.“ Takto začíná jeden z nejslavnějších příběhů v historii časopisu Outside, intimní a děsivý popis Petera Starka toho, co se stane s tělem, když zmrznete. Stark dále popsal i fyziologii dalších extrémních způsobů smrti ve své knize z roku 2001 Last Breath.
Ve svých příbězích Stark do nejmenších podrobností zaznamenává, co se stane s našimi těly, když se utopíme, udusíme v lavině nebo zemřeme na úpal, dehydrataci, hladovění, kurděje, malárii nebo zemřeme jiným, hrozným způsobem, jakým v přírodě můžeme zahynout.
Snad nejděsivější je žahnutí jedním z nejsmrtelnějších tvorů v mořích: australskou jedovatou medúzou čtyřhrankou, která uvolňuje nervové toxiny, jež dokáží zabít člověka během jediné minuty.
Stark, který žije v Missoule v Montaně, se stal expertem na noční můry, které v divočině mohou číhat na nás všechny. Sám zažil blízká setkání se smrtí, kdy se vyhnul kousnutí mambou černou, jel na kajaku mezi krokodýly, tábořil na nejchladnějším místě v Montaně v nejchladnější noci zimy atd.
Proč si Peter Stark myslí, že umrznout není nejhorší způsob smrti v přírodě?
Outside: „Frozen Alive“ nazval příběhem zombie, která se každou zimu vrací k životu.
Stark: „Je to příběh, se kterým se všichni můžeme ztotožnit. Úzce jsem spolupracoval s redaktory, aby tón knihy byl co nejintimnější: jste to vy a na každém kroku čelíte všem drobným rozhodnutím. Volím teď správně nebo ne? Samozřejmě v takovém extrémním mrazu mohou malé chyby být základem pro katastrofální situaci.
Stark pro Outside udělal mnoho bláznivých věcí, aby co nejhlouběji prozkoumal fyziologii chladu. Dělal podrobný výzkum a mluvil s mnoha odborníky.
„Můj kamarád z dětství z Wisconsinu zažil blízkost smrti umrznutím. Lyžoval v podvečer v Montaně na Big Sky. Nakonec se ocitl hluboko v rokli a nemohl se dostat ven. Bylo 20 pod nulou, ale nemohl z rokle odejít, protože sníh byl příliš hluboký a začalo se stmívat. Byl velmi unavený, ale věděl, že nemůže usnout, protože by brzy zemřel. Podařilo se mu noc přečkat, avšak ocitl se velmi blízko smrti.
Je překvapivé, jak v některých případech může tělesná teplota člověka klesnout. Jedna žena přežila dokonce s teplotou 57,9°C. Extrémně nízké teploty zpomalují všechny fyziologické procesy v těle. Od té doby, co jsem napsal svůj příběh, se v chirurgii stále častěji používají techniky řízeného ochlazení jako způsob, jak zpomalit metabolismus během operace.”
Pokud jste delší dobu vystaveni extrémně nízkým teplotám, zpomalují se všechny fyziologické procesy v těle.
“Pokud venku v mrazu opravdu prochladnete a začnete se třást, vaše tělo se ochladí a metabolismus se zpomaluje. Naopak, když se tělo zahřeje, stane se pravý opak. Lidský metabolismus se zrychluje do bodu, kdy je jako rozjetý jaderný reaktor a nemůže se sám ochladit.”
Úpal
„Dále chci mluvit o úpalu. Než se pro vás úpal stane osudným, zbývá mnohem méně času, než při smrti umrznutím. Ze všech výzkumů, které jsem provedl ohledně způsobů, jak zemřít nebo se smrti přiblížit, je úpal ten nejděsivější. Je to tak rychlé a může být snadné se v takové situaci ocitnout. Pokud je vaše tělo v dobré kondici a potíte se, zvládnete úpalu dlouho odolávat. Ale někdy to nejde. Mozek se v podstatě nějak zašifruje. Úpal způsobí hluboký kaskádový efekt, při kterém se jeden systém vašeho těla po druhém rozpadá, až do bodu, kdy se nemůže vrátit.
Většina čtenářů by volila raději smrt umrznutím. V porovnání s úpalem je smrt umrznutím „romantičtější“. Úpal vás může postihnout téměř kdekoliv – třeba i ve městě. Když umrznete k smrti, často se vědomě vydáváte ven, ať už jde o rybaření na ledě, lov nebo back country lyžování. A pomoc je obvykle daleko.
Redaktor Outside: Co měl udělat muž ve vašem příběhu?
“Obecně se držet úkrytu, který však neměl. V Montaně je běžné, že když jedete v zimě na dlouhé vzdálenosti, hodíte do auta spacák, vodu, baterku, podpalovač a vše potřebné pro přečkání noci.”
Redaktor Outside: Promluvme si o některých dalších způsobech, jak zemřít venku. Psal jste například o žahnutí medúzou čtyřhrankou.
“Čtyřhranka je jediný živý tvor, o kterém jsem v souvislosti se smrtí v divočině, psal. Je velká jako grapefruit, ale její jed je extrémně toxický. Přemýšlel jsem, jak toto malé stvoření mohlo úplně vypnout lidské tělo. Jeho jed narušuje lidské tělo na buněčné úrovni a může velmi rychle způsobit vypnutí vašeho nervového systému.”
Takže, až přijde tvůj čas, jak bys chtěl odejít? Dám ti na výběr: úpal, utonutí, hladovění nebo umrznutí.
“Pane Bože. Směji se, ale neměl bych: mnoho lidí při umírání tímto způsobem strašně trpělo. Úpal je z fyziologického hlediska hrozný. Svým způsobem však mají oběti štěstí – po určité době nevědí, co se s nimi děje. Utonutí způsobuje před smrtí stav paniky. Nejlepší způsob smrti v přírodě je tedy podchlazení.
Ale musím vám říci o jednom stvoření, které jsem skutečně potkal. V roce 2003 mě Outside poslal na kajakářskou výpravu po neprozkoumané africké řece Lugenda v Mosambiku. Byli jsme na prohlídce přírodní rezervace v klasickém starém Land Roveru, modelu bez čelního skla a bez dveří. Seděl jsem na sedadle spolujezdce. Všiml jsem si velké černé tyče trčící na mé straně auta, asi pět stop nad zemí. Díval jsem se na tuto tyč a jak jsme se k ní přibližovali, všiml jsem si, že se její hlava kývá. Byla to černá mamba, možná 13 nebo 14 stop dlouhá. Mamby jsou extrémně teritoriální. Mířili jsme přímo k hadovi a on mířil na mě. Stačil jsem pouze říct: „Do prdele“ a sklonit se pod palubní desku. Přímo na boku palubní desky se ozvalo hlasité bouchnutí. Zastavili jsme auto a viděli jsme dva škrábance po tesácích jdoucích po laku asi stopu před místem, kde jsem měl nohu.”
“Tento výlet mě ve skutečnosti pomohl posunout se v kariéře. Bylo mi 48 let a doma jsem měl dvě děti. Víte, myslím si, že jsem zacházel daleko v touze poznat dobrodružství a blízkost smrti z pohledu první osoby. Chlap se při tom může opravdu zabít. Začal jsem tedy více psát o historických průzkumnících, kteří se ocitli v těchto skutečně extrémních, kritických situacích. Takže teď se nazývám dobrodružným historikem.
Pocit dobrodružství přijde přirozeně. Když mi bylo 16 let, můj otec odplul na nákladní lodi a poté sloužil na plachetnici. Smysl pro dobrodružství je částečně mým dědictvím. Můj děda i moje matka byli také dobrodruzi.”
O boji o přežití bylo zpracováno mnoho příběhů, které můžete znát i z filmů a knih. Jejich společným rysem je neuvěřitelnost a lidská vůle s a síla přežít.
Dva a půl měsíce na širém moři
Pravděpodobně nejosamělejší se cítí člověk na moři. Pokud se na moři dostanete do komplikací, vaše naděje na přežití je minimální. Jedním z nejznámějších případů přežití na moři, je příběh Steva Callahana. V roce 1982 se plavil na plachetnici z kanárských ostrovů do USA. Bouře jeho plachetnici převrhla a ta se začala potápět. Stevovi se povedlo zachránit destilátor mořské vody a trochu potravin. Díky tomu dokázal na člunu přežít dlouhých 76 dnů. Lovil ryby a denně se mu povedlo destilovat asi půl litru pitné vody. Během té doby zhubl na 50 kg a smrštily se mu svaly. Zachránil ho rybář poblíž pobřeží Guadalupe. O svém boji o přežití na širém moři následně napsal knihu.
8 800 kilometrů z Mexika do Austrálie
V roce 2005 se pět rybářů na 7 metrů dlouhém motorovém člunu během lovu žraloků dostali do svízelné situace. Během hledání vybavení, které měli ukryté na břehu, vypotřebovali benzín. Byli unášeni proudem a větrem daleko od břehů na širé moře. Pili dešťovou vodu, kterou chytali do dvousetlitrového kanystru od benzínu. Po tom, co snědli skromné zásoby jídla, se kterými na lov vypluli, se živili rybami a želvami. Dva z rybářů během strastiplné plavby zemřeli. Zbylí tři rybáři ve člunu strávili neuvěřitelných 9 měsíců. Dopluli do blízkosti australských břehů, kde je zachytil radar rybářské lodi.
Cesta z hrobu
Australan Ricky McGee v roce 2006 na své cestě vzal stopaře. To je poslední, co si pamatuje, než se probudil v hrobě. Procitl v jámě zakryté hlínou a kameny, když se k němu pokoušeli prohrabat divocí psi, kteří ho považovali za potravu. Ocitl se v neznámé, nekonečné pustině, zvané outback. Tato pustina se pro něj nakonec stala na 71 dní „domovem“. Díky tomu, že právě bylo období dešťů, neměl nouzi o vodu. Živil se hmyzem, pijavicemi, ještěrkami a žábami. Ze svých původních 105 kg zhubl na 48 kg.
Zřícení letadla v Andách
V roce 1972 se v Andách zřítilo letadlo Uruguayan Air Force 571. V letadle letěl ragbyový tým a jeho přátelé z Montevidea (Uruguay) do Santiaga (Chile). Pád letadla přežilo poměrně dost pasažérů, avšak stíhala je jedna nehoda za druhou. Z rádiového přijímače zjistili, že pátrání po zmizelém letadle bylo ukončeno. Trosky letadla zavalila sněhová lavina. Zásoby jídla jim došly a přeživší pasažéři letadla se po dlouhých diskuzích rozhodli, že se budou živit masem zemřelých přátel. Pokoušeli se marně dojít k civilizaci. Důvodem byl omyl jednoho z pilotů, který měl za to, že se zřítili na opačné straně hor. Nakonec se však dvěma mužům povedlo najít cestu z pustiny do civilizace a vrátili se pro své přátele, po 72 dnech, které posádka letadla živořila na jeho palubě, zbylo z původních 45 lidí pouze 16.
Na ledové kře
Na robinzonádě při poznávání Arktidy v roce 1928, vedl generál Umberto Nobile výzkumnou výpravu vzducholodí Italia. Jedním z členů této výpravy byl i český vědec. Došlo však ke ztroskotání vzducholodi a spolu s jejím vrakem zmizelo i šest členů výpravy a další její účastníci, včetně generála Nobileho, byli zraněni. Zásoby jídla měli malé a vybavení minimální. Povedlo se jim najít radiostanici, ale dlouho nedokázali navázat spojení. Byli tedy nuceni na ledové kře žít dva měsíce, než byli vysvobozeni ruským ledoborcem Krasinem. Ze šestnácti mužů jich přežila jen polovina. Mezi nimi byl i český fyzik František Běhounek. K obětem je potřeba připočítat také polárníky, kteří zemřeli při pátrání po trosečníci. Byl mezi nimi i slavný norský badatel a polárník Roald Amundsen.
Pád z 10 000 metrů
V roce 1972 došlo ke katastrofě jugoslávského letu JAT 367 nad Srbskou Kamenicí v Československu. Pád z výšky 10 000 metrů přežila pouze letuška Vesna Vulovičová. Jednalo se nejdelší volný pád, jenž člověk přežil. Byl zapsán i do Guinessovy knihy rekordů. Letoun DC-9 se při explozi rozlomil a zřítil. Vesna měla mnoho vnějších i vnitřních zranění, frakturu lebky, zlomené obě nohy a tři obratle, což bylo příčinou jejího ochrnutí od pasu dolů. Časem však začala opět chodit.
Přežití v divočině není závislé na fyzických výkonech, ale na síle vůle a stavu naší mysli.
- Jana Černá
- Mezi její největší zájmy patří cestování, voda, les, kempování, metalové festivaly, historie a rekonstrukce bitev. A samozřejmě také psaní pro on-line magazíny a časopisy, kterému se věnuje od roku 2010.
Přejít do magazínu