Afrika očima dobrodruha – díl 3. Hory Bílé paní

 V pláni pouště Brandberg dominantou viditelnou na desítky kilometrů.

Před městem Uis, které je základnou pro výpravy do hor, se kolem cesty objevují prazvláštní sochy u klacků a hadrů. Postavy lidí, ale také pštrosů nebo nosorožců hlídají „samoobsluhy“ s polodrahokamy. Na stolech z prken, ráfků od kol náklaďáků nebo pneumatik jsou vyskládané nejrůznější kameny. Růženíny, záhnědy, citríny, ale i sádrovec, kalcit, žula a dokonce i granáty. Všechno v surovém stavu. Tak, jak to lidé našli v kopcích. Přesto jsou tu k vidění krásné krystaly a drúzy. Když se vám něco líbí, je to jednoduché. Vezmete si kámen a peníze hodíte do tašky zavěšené na improvizovaném přístřešku. „You can take what you want but I need some money,“ stojí na pneumatice sloužící jako stůl. Dáte, kolik chcete.

Brandberg je pohoří na minerály opravdu bohaté. Dokonce se tu těžil i cín. Před deseti lety byl ale důl uzavřen. Od té doby není práce, a tak si lidé pomáhají, jak to jen jde. Možná bude zase líp. Je to rok, co byl důl znovuotevřený. Prozatím jen pro pár dělníků, ale plány jsou odvážné. Na každém rohu ale postávají lidé s nataženou rukou. Ne že by těch rohů bylo nějak moc. Uis má dohromady nějakých 3000 obyvatel.

 Samoobsluha s minerály je místo, které se vám nemůže nelíbit. Tolik krásných kamenů na jednom místě dokazuje, že Brandberg je geologickým pokladem.

Audience, při které jde o život

Lidé sem ale jezdí ne za dolem, ale za ikonickým obrázkem ukrytým v horách. Říká se mu White Lady (Bílá paní) podle ústřední postavy. Ta je od pasu dolů celá bílá, jako by měla bílé kamaše. V ruce drží luk a šíp, na hlavě účes...jak jen ho popsat? Připomíná mi účesy masajských mužů. Zajímavá postava. Když máte chuť, můžete si k ní udělat výlet. Hodina mezi kopci k Bílé paní, hodina zpátky. Myšleno samozřejmě po svých. Už cesta na místo je malebná. Kopce se zvedají nad údolím porostlým stromy a keři. Čtyři roky tu nepršelo, a tak se ani tráva ani květiny nekonají. Za to je všude vidět stopy po sloní pastvě. Stromy jsou vyvrácené z kořenů, křoviska poničená. Sloni ale v údolí nejsou, kdyby byli, nesměli bychom sem my.

Případné setkání se slony není jediným nebezpečím cesty k Bílé paní. Největším nebezpečím je vedro. Neznalým věci se to nezdá, ale platí tu pravidlo – když průvodci řeknou, že je příliš horko, nikam se nejde. Není to umanutost, nýbrž nutnost. Že může jít o život, dokládá statistika tragických nehod. Poslední taková se udála asi tři měsíce před naší návštěvou. Starší manželé trvali na prohlídce. Přece se po cestě z Evropy a stovkách kilometrů namibijsou pouští nebudou vracet jen kvůli tomu, že je horko. Žena už se nevrátila. Vedro mezi skalami si vybralo svou daň.

 Malby White Lady jsou skryté pod malým převisem. Jako všechny křovácké malby jsou drobné a útlé.

Bílý pán kouzelník

Malby jsou skryté pod malým převisem. Postavy lidí na nich jsou urostlejší, než je v podobných případech obvyklé. Init, naše průvodkyně, tvrdí, že je to tím, že jsou to Damarové a nikoliv Khoi-Khoi. Pro člověka ze srdce Evropy je to ale rozdíl nepostřehnutelný. Obrázky navíc nejsou tak kontrastní, jak byste čekali. Zčásti je to stářím (víc než 2000 let), hlavní vinu na tom ovšem mají přihlouplí „obdivovatelé“. Aby měli co nejlepší fotky, polévali malby vodou, ale i kolou a jinými tekutinami. Je to bohužel osud křováckých maleb napříč Afrikou. A také příčina, proč jsou jejich místa buď přísně tajena nebo se k nim smí pouze s průvodcem.

Bílá paní je ve skutečnosti Bílý pán. Kouzelník, který tančí a vykonává svůj obřad u ohně. Tvrdí se, že právě proto je až do pasu bílý. Od popela zvířeného tancem. Kdo si někdy dělal oheň z afrického tvrdého dřeva, ví, že popel, který zbude, bývá opravdu bílý. Na druhou stranu, když se podíváte pozorně, je bílý až k jakémusi opasku. Stejný mají na sobě i ostatní muži na obraze. Takže by to opravdu mohly být i jakési bílé kamaše. Pravdu se už asi nikdo nikdy nedozví.

Kouzelník se tancem dostane do transu a v tomto stavu je schopen změnit se na jakéhokoliv tvora. Tentokrát na antilopu. Poznáte to podle jejích zadních nohou. Jsou stejně bílé jako nohy kouzelníka v lidské podobě. Šaman se ovšem musí mít na pozoru. Nesmí zůstat proměněný příliš dlouho. Mohl by zemřít. Proto má pomocníka. Ten hlídá, aby kouzelník nezůstával transformovaný nebezpečně dlouho. Když je čas, žíněmi gemsboka (přímorožce jihoafrického) ho začne ovívat a chladit. Tak ho přiměje vrátit se do vlastní podoby.

 Hlavní postava celého výjevu je velmi nezřetelná. Je to vinou polévání vodou, kolou, vším. Najdete ji mezi třemi tmavými figurami tanečníků nad prohlubní ve skále.

Hora bohů

V celém pohoří je podle Init na 45 000 jednotlivých obrázků a na tisíc lokalit, kde jsou umístěny. Můžete se dokonce vypravit na třídenní trek, při kterém se dostanete i k těm velmi těžko přístupným. S ohledem na všudypřítomné horko stačí většině lidí návštěva White Lady.

Jen pár kroků od slavné malby se otevírá pohled na nejvyšší horu pohoří i celé Namibie. Jmenuje se bohužel velmi neafricky Königsberg. Je to odkaz německé koloniální správy. Původní jméno je ale mnohem malebnější. V jazyce Herero se jmenuje Omukuruvaro – Hora bohů. Odtud se jeví jen jako malý kopec mezi vysokými štíty, ale měří 2573 metrů nad mořem.

Když nastupujeme do aut a pak míříme do kempu, je mi jasné, že ať se stane cokoliv, zase se vrátím. Nejen do údolí za Bílou paní, ale i do Namibie, kterou mám moc rád. Do země, kde jsou bezvadní lidé se smyslem pro humor. Do země, která vám dá krásný pocit osamění, když za tři hodiny jízdy potkáte třeba jenom dvě jiná auta. A není důležité kdy, ale že se vrátím.

 Nejvyšší hora je z tohoto pohledu úplně nenápadná. Je to ten větší z malých vrcholků mezi dvěma vysokými štíty.

Praktické rady

Do Namibie je nutné vyřídit si vstupní vízum. Není levné, stojí 80€. Nejjednodušší je zajet do Prahy na namibijský konzulát s pasem, žádostí a fotkou. Za poplatek všechno vyřídí a vy máte klid. Nebo můžete samozřejmě do Berlína na namibijskou ambasádu.

Taky budete potřebovat rodný list přeložený do angličtiny v případě, že pojedete s dítětem do 18 let.

Při plánování výletu do Namibie myslete na to, že tam je všehovšudy necelých šest tisíc kilometrů asfaltových silnic. Zbytek je šotolina nebo písek. Proto se hodí vyšší auto, i když jsme většinou všechno projeli i sedanem. Naposled v březnu 2020. Pokud ale chcete být ve větším klidu a tak moc se nesoustředit na řízení, pronajměte si třeba Dacii (tam říkají Renault) Duster. Auto, které je spolehlivé i v hlubokém písku.

 Nad městečkem Uis se tyčí výsypka starého cínového dolu. Těsně před západem slunce jsme na ni vyjeli s majitelem kempu, kde jsme spali. Když se slunce dotklo hor, společně jsme mlčeli. To ticho trvalo dvě a půl minuty. Než se zlatý kotouč skryl za kopce.

Příště na úplný jih

Kdepak, není to Mys dobré naděje. Nejjižnějším koutem afrického kontinentu je Střelkový mys (Cape Agulhas). Na rozdíl od svého slavnějšího kolegy místo opravdu odlehlé, divoké a osamělé.